Volha 21

Nový model automobilky sídlící v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) byl vyvíjen jako nástupce ve své době inovativního M-20 Poběda, prvního sovětského vozu se samonosnou karoserií. V roce 1954 vznikají první prototypy, výroba se na plno rozbíhá až od roku 1957 jako Volha 1. série. Do roku 1958 probíhala produkce souběžně s poslední variantou modelu Poběda. Volha měla samonosnou čtyřdveřovou karoserii s bohatým chromováním a designovými prvky typickými pro automobily 50. let. Vzhled vozu, za který byl odpovědný návrhář L. M. Jeremejev, mohl konkurovat i tehdejším automobilům ze západních zemí. Vůz zpočátku poháněl vylepšený čtyřválec SV z modelu Poběda se zvýšeným objemem 2 432 cm³ a výkonem 48 kW (65 koní), který sloužil jako dočasné řešení před použitím zcela nově vyvinutého motoru. Tím byl od roku 1957 čtyřválcový motor s hliníkovým blokem a rozvodem OHV, vůbec první sovětský motor této konstrukce.

V roce 1958 dochází k technickým i designovým změnám, díky nimž se Volhy po tomto datu označují jako série 2. Největší změny designu se odehrály na přídi vozu, kde byla původně horizontálně orientovaná maska chladiče s chromovanými lištami a pěticípou hvězdou uprostřed nahrazena chromovaným panelem se šestnácti svislými otvory sání. Jiný byl i tvar nárazníků i umístění blinkrů v jejich rozích. Úpravy motoru se týkaly hlavně použitím různých kompresních poměrů.  

Od roku 1962 se vozy Volha GAZ-21 díky modernizaci označují jako 3. série. Z této série je i náš vůz. Designové změny se opět týkaly především čelní masky, kde přibylo velké množství svislých žeber. Z přední části kapoty zmizel vzpínající se jelen od návrháře V. I. Arjamova, který zdobil Volhy 1. a 2. série, který ovšem zároveň představoval hrozbu při kolizi chodce s vozem. V tomto roce byla také zavedena do výrobního programu verze s pravostranným řízením. Poslední, nejvýkonnější provedení dosahovalo maximální rychlosti až 135 km/h. Další úpravy postihly nárazníky a zavěšení předních kol nově s teleskopickými tlumiči.

Výroba vozu GAZ-21 Volha byla ukončena v roce 1970, dva roky po uvedení jeho nástupce, Volhy druhé generace M-24. Celkem se ve všech provedeních (sedan i kombi) a sériích vyrobilo na 638 875 exemplářů. Oblíbenou se Volha stala u taxikářů, pro jejichž účely vyjížděly z továrny vozy přímo určené pro tuto službu. V ČSSR Volha patřila k nejluxusnějším vozům na trhu a byla užívána především zaměstnanci státních podniků nebo jako vůz Veřejné bezpečnosti. Vůz se vyvážel do mnoha západoevropských zemí, největší ohlas sklidil v Belgii, kde se pro potřeby zemí Beneluxu také montoval z dovezených dílů. Zde byly také pod kapotu Volhy instalovány různé alternativy ke standardnímu motoru, např. dieselový motor Perkins, Rover nebo Peugeot.

V letech 1962 až 1970 probíhala výroba nejvýkonnějšího provedení Volhy první generace, která nesla jméno Volha GAZ M-23. Namísto čtyřválce dostala větší motor V8 z luxusní limuzíny GAZ 13 Čajka o objemu úctyhodných 5,5 litru a automatickou převodovku. Motor poskytoval výkon 144 kW (195 koní) a vůz s ním dosahoval maximální rychlosti až 170 km/h, byl však až o 100 kg těžší a tato nadbytečná hmotnost se projevovala ve větší nedotáčivosti automobilu. Sloužil především účelům KGB a za osm let výroby vzniklo pouze přes 600 exemplářů.